2019 Slovensko - Maďarsko

06.12.2019

 Poslední expedici za plazy jsme podnikli s kolegou Lexim v roce 2015 a to zatím nejdále do Albánie a Černé Hory. Bohužel posléze jsem se z časových důvodů od teraristiky na pár let odloučil a tím pádem jsem se nikam na pozorování v přírodě nedostal. Teraristika mi ale začala velmi chybět a tak jsem začátkem roku 2019 začal chov obnovovat. S tím připadlo i plánování expedice. Jelikož na výlet nebylo moc času, rozhodl jsem se obnovit expedici, kterou jsme nikdy nepodnikli a to navštívit bájnou lokalitu Q, kterou nádherně popisuje pan Haleš. Původní osazení se zmenšilo a nakonec jsme mojí "CÉ trojkou" vyrazili pouze s Lexim. Termín cesty vyšel na začátek května. Vyrazili jsme v noci 2.5.2019, cesta ubíhala výborně, bohužel po 7 hodinách řízení jsem byl již značně unavený a tak jsme za mírného deště auto odstavili na odpočívadle zdřímli si. Po hodince jsme se relativně čilejší probudili pod cedulí Zlaté písky, Bulharsko nás ovšem nečekalo, byli jsme na odpočívadle na Slovensku. Další dvě hodiny jsme jeli na naší první lokalitu, honosné smetiště v Ipelských Ulanech. Tuto lokalitu jsem navšívil s TSP před 5 lety, našli jsme zde ve smetí mnoho úžovek (obojková, stromová, hladká) i ještěrek. Doba se ale změnila a smetiště bylo uhrabané bez většího množství úkrytů pro plazy. Přesto jsme na okraji lesa našli první ještěrky zelené (Lacerta viridis), slepýše východní (Auguis colchica) a užovky hladké (Coronela austrica). Tyto úspěchy na první lokalitě vždy zlepšují naší náladu a touhu na další lovy i po cestě, ze které člověk sotva únavou chodí. Během této zastávky vylezlo sluníčko a tak byl čas rychle vyrazit na Plášťovce, pokusit se najít krátkonožky.

 Ablepharus kitaibelii je jediný scink žijící na původním území Československa, bohužel oddělením jsme o tento druh přišli a tak se s ním mohou chlubit pouze slovenští sousedi. Ačkoliv jsem je na této lokalitě mohl v roce 2012 pozorovat, dnes jsme měli smůlu, sluníčko zalezlo a s ním i krátkonožky. Mohl jsem se alespoň radovat, že lokalita vypadá stejně a mé obava ze zarůstání vyšším porostem byla prozatím zbytečná. Stále jsou na lokalitě vidět krásná slunná místa s nízkým porostem dubu, v jehož kořeništi se krátkonožky schovávají. Chytli jsme zde alespoň užovku hladkou a na stráni krásně statné ještěrky zelené. Našel čas oběda a také přejezdu na tajnou lokalitu Q na hrad Čabraď.

 Po cestě nás zaujalo zajímavé místo v lese, kde byla vidět stará betonová nádrž. Velmi zajímavé místo, zřejmě bývalé rekreační středisko z něhož již zbyl prázdný betonový bazén. Ten se stal útočištěm a pro všude přítomné ještěrky zední (Podarcis muralis). Ještěrky běhaly všude po stěnách i v okolní trávě. Našli jsme jak mláďata tak dospělce. Krátká zastávka, která se rozhodně vyplatila. O to horší byla cesta na hrad.

 Ani se nedivím, že ho nemohl pan Haleš najít. V době kdy měl sotva mapu, my vybaveni navigací, vytištěnými mapami a bloudili jsme sem a tam. Nakonec se podařilo a na hrad jsme došli. Bylo to úžasné a mystické místo. Vybavoval jsem si všechny pasáže knihy a vysněné místo jsem konečně mohl vidět. Hrad je výborně schovaný okolní krajinou. V podhradí je několik rozbořených staveb, včetně starého kostela. V rujnách jsme i za špatného počasí našli slepýše východní, ještěrky obecné i užovku obojkovou. Školní výpravě, která se vracela z hradu jsme tak alespoň ukázali krásy jejich země. Do dnes si myslím, že jim to bylo jedno a mají nás jen za blázny co jedou 600 km za hloupou užovkou. Z bývalé osady pod hradem jsme již jen 500 m vystoupali k hradní bráně, u které nás přivítala ještěrka zelená. Bohužel ačkoliv jsme na hradě otočili mnoho kamenů nenašli jsme ani ocásek. Pravdou je že bylo již dost pozdě a hezké počasí několikrát vystřídal déšť. I když se lokalita pro nás nestala tím hadím rájem který pan Haleš popisoval, byla návštěva lokality Q velmi krásná. Nyní nás již čekala cesta do našeho penzionu, k večeři čínská polévka, trochu dobrého rumu a griotky a pak jen spánek po dvoudenní bdělosti. 

Ráno jsme si přivstali do deštivého rána. V záloze jsem měl plán, že v případě deště navštívíme Maďarsko a koukneme se na mloky skvrnité (Salamandra salamandra). V pláštěnkách jsme se vydali údolím potoka, kolem kterého se klikatila úzkokolejná železnice. Prošli jsme údolím až k železniční zastávce a nenašli jsme jediného mloka. S chutí se otočit a vykašlat se na to jsem se šel podívat na lávku přes potok, po které se procházel krásný mlok, pod stromem byl další a vedle něj třetí. Najednou jsme je nestačili chytat ani fotit. O kus dál jsme našli další dva. Byla to úžasná, nádherná zvířata v krásné přírodě. Cestou zpět jsme na cestě viděli i přejetou užovku obojkovou. Počasí se začalo zlepšovat a tak jsme se vydali dále do Maďarska, cílem bylo dát si dobrý guláš a najít zajímavé místo na plazy. 

 Dle mapy jsme sjeli do vesnice Nagyborzsony, už na okraji nás zaujala krásná louka s rybníkem a lesem v pozadí. První cesta ale vedla do hospůdky, kde jsme si dali zřejmě pro Němce připravený guláš po vzoru "řízek v sósu s knedlíkem". Guláš byl totiž podávaný s brynzovými haluškami. Po oddělení halušek od gulášku se dalo jídlo s chutí konzumovat. Jen nám chyběl krajíc chleba ke zbytku guláše. Posilněni jídlem jsme se vydali k rybníku. Na břehu byla dnem vzhůru převrácená loďka. Po jím zvednutí nám chybělo několik rukou na chytání. Spal pod ní páreček ještěrky zelené, užovka podplamatá i obojková. Cestou po hrázi rybníka jsme viděli víc jak 50 různě velkých užovek podplamatých, které se vyhřívaly na sluníčku, Při vyrušení ihned prchaly do vody nebo děr v zemi. Několik jsme jich stihli chytit a změřit. Ony nás zase stihly potřísnit svým pižmem. Takže jsme si byli kvit. Na druhém břehu se proháněly nahřáté ještěrky zelené. Bylo zábavné sedět a jen je pozorovat. S velkou radostí z objevení pěkné lokality jsme se vydali zpět na Slovensko.  

 V podvečer jsme navštívili ještě smetisko v Šhahy, kde jsme našli poslední slovenskou užovku, užovku stromovou (Zamenis longissima). Pod hromadou starého nepořádku jsme našli jedno mládě a jednu subadultní užovku. V okolí ještě aktivovaly poslední ještěrky zelené. Ty se staly posledním nálezem našeho slovenského dobrodružství, jelikož ráno jsme za deště vyrazili k domovu.

 Byla to opravdu moc krásná expedice, počasí ač bylo velmi nestabilní nám nakonec v celku přálo a bylo tak možné najít mnoho z druhů slovenské herpetofauny. Důležitý byl pro nás nález dvou námi dosud nenavštívených lokalit, na Slovensku bazénu s ještěrkami zedními a v Maďarsku rybník plný užovek podplamatých, který nám připomněl výpravu do Albánie. Lexi mi nikdy neodpustí, že jsme nechitli velkého slepýše východního, kterého jsem mu sliboval.

Jarda Forejt