2016 Sarajevo - Albánie - Černá Hora

V roce 2016 jsem chtěl zažít pořádné cestovatelské dobrodružství. Proto mě velmi potěšila zpráva TSP, že se chystá expedice do Albánie. Plán na 10 dní mezi dubnem a květnem byl jasný. Ukecal jsem Lexiho, kterému se nechtělo na tak dlouho a vyrazili jsme opět spolu. Všichni mi říkali, že jsem blázen že nás tam někdo zastřelí. Já na to rád s úsměvem odpovídal, že mě stejně tak může přejet auto u Kauflandu.

28. 4. 2017 jsme po obědě vyrazili do Prahy, kde jsme přestoupili na Autobus s celým zájezdem směr Sarajevo. Cesta se pro mě stala hororem, ačkoliv jsem v autobusu značně snižoval věkový průměr, mé koleno bylo zřejmě nejstarší a já nevěděl, jak sedět, aby mě noha nebolela. O to šťastnější jsem druhý den vylezl v Sarajevu z autobusu. Prošli jsme si orientální trh, podívali se na místo atentátu na Ferdinanda a dali si jídlo podobné kebabu a bylo nám dobře. Po pár hodinách jsme vyrazili směrem do Albánie. Nyní začala opravdu zajímavá cesta. Již samotné Sarajevo má stále stopy relativně nedávné války, kdy panelové domy jsou stále rozstřílené od samopalů a za městem na louce stál tank u zbořeného domu. Je to pro člověka celkem stresující vidět co je ještě v dnešní době možné. Cesta nad údolím řeky k hraničnímu přechodu rozhodně nebyla stvořena pro autobus. Přesto v Praze nadávající řidič nyní vykouzlil na tváři úsměv a hnal svůj bus silničkou, jež její jedna část byla dávno stržena do údolí, tudíž jedna strana autobusu jela po původním asfaltu a druhá strana po kamenech. Úzké mostky z trámků celé peklo jen zhoršovaly. No přežili jsme to. Zastavili jsme u hraničního přechodu, který byl tvořen vlastně jen závorou, podobnost s pohádkou Tři veteráni byla úžasná. Přes most bylo nutné přejet na území Chorvatska k celnici. Z Chorvatska jsme přes Černou Horu dojeli až do vytoužené Albánie. Po více jak 30 ti hodinách na cestě jsme se rádi vykoupali a šli spát.

Druhý den bohužel hned ráno pršelo. Přesto jsme se rozhodli hned po snídani vyrazit do města. Rekreační resort Shengjin byl jak obraz dvou světů. Nově vystavěné hotely stály hned mezi původními domky z plechu a dřeva, tudíž jste hned vedle hotelu mohli vidět skot a dobytek. Evidentně se někdo nechtěl odstěhovat, a tak mu kolem jeho pozemku vystavěli hotely. Pláž se střídala s upravenou, která patřila k některému z hotelů, s hnusně špinavou která nepatřila asi nikomu. Na hlavní třídě mezi hotely a pláží bylo možné najít speciality jako AFC (Alban fried chicken), a za hotely hnusnou cestu bez asfaltu, kde pobíhali psi a za domy posedávali místní domorodci. Přesto bylo úžasné dát si v tom nejhezčím hotelu výborné "kapučíno" na terase s výhledem na moře, a to za celých 15 Kč, samozřejmě se sklenkou vody a sušenkou, prostě luxus pro chudé. Problémem se stalo vyměnit si Eura na místní Leky. Nikde se nám nedařilo najít směnárnu. Proto jsme zašli do jednoho z hotelů a na recepci se zřejmě zastupující kuchařce snažili vysvětlit, že bychom chtěli vyměnit Eura na Leky. Zavolala šéfa, který byl svým vzhledem v barevné "šusťákovce" velmi podobný vekslákům z doby minulé. Dali jsme mu 20 Euro a on nám dal nějaké papíráky a drobáky. S pocitem okradení jsme odešli zpět na hotel. Zde jsme přepočítali náš obnos a zjistili jsme, že nám vrátil peníze na korunu přesně dle středního kurzu. V Albánii nás opravdu nikdo okrást nechtěl, ba naopak lidé ať v městech tak v odlehlých horách pastevci ovcí byli velmi vstřícní, a to i přes to, že nebyla šance se s nimi normálně domluvit. Přesto je to pro civilizovaného Evropana zcela jiný kraj, plný kontrastů a paradoxů. Nyní ale k cíli naší cesty, plazům.

Ještě dopoledne jsme za mírného deštíku prohrabávali smetí za hotelem abychom našli pár ještěrek sicilských (Podarcis sicula). Vyrazili jsme dále za hotely cestou k velké vodní nádrži. V příkopu podél cesty se po pás ve vodě brodil místní skot a všudy přítomné psy bylo nutné zahánět klacky a kameny. Na louce vedle vodní nádrže jsme našli mladé slepýše křehké (Anguis fragilis). Cestou k nádrži jsme uviděli první přejetou užovku podplamatou (Natrix tessellata). V tu chvíli se strhl obrovský liják, který nás zahnal pod provizorní přístřešek, v nepořádku pod ním, jsme alespoň našli jedno živé mládě podplamatky. Ovšem pro dnešek bylo s pátráním po jakýchkoliv dalších plazech konec. Déšť byl vydatný, a tak jsme zbytek dne trávili na balkonu pokoje s lahví Griotky a pixlou českých řízků. Krásnou tečkou byla chutná hotelová večeře, která nás v Albánii neomrzela, stejně jako snídaně či večerní víno v restauraci.

Druhý den jsme vyrazili na plánovaný výlet lodí po jezeře Komani Lake, nástup na loď se neobešel bez komplikací a vlastně do poslední chvíle nebylo jisté, zda vůbec poplaveme. Plavba byla ale moc krásná okolní příroda vystupující z vodního kaňonu byla úžasná téměř nedotčená. O to víc nás překvapil domek, který jsme uprostřed divočiny viděli na břehu. Plavba nás bavila, ale stále jme nebyli nabaženi plazy, a tak jsme se těšili z vody na souš a průzkumy albánské přírody. Naštěstí jsme po cestě zpět zastavili na pastvině, kde byl alespoň na chvíli rozchod. A tak jsme si v ruinách domu našli první želvy zelenavé (Testudo hermanni).

Dále jsme jeli ke krásnému přírodnímu cíli mys Cape of Rodon. Bohužel stále se střídal déšť, a tak jsme si moc plazů neužili. Krom pár malých slepýšů a štíhlovky (Hierophis gemonensis) jsme neviděli ani ocásek. Přesto příroda a pohledy na moře z odstřelovacích hnízd byly úchvatné.

Následující den jsme navštívili další albánskou dominantu městečko Kruje. Hory zahalené v mlze působily opravdu skvostně. Ovšem počasí nám stále připadalo velmi nepříznivé, celkem zima a stálé mírné srážky. Tento den jsme neviděli ani ocásek, štěstí na nás teprve čekalo.

Probudili jsme se do volného dne, kdy nebyl naplánovaný žádný skupinový výlet a každý si šel "po svém". My s Lexim měli jasný cíl. Zdolat stolovou horu, kterou jsme si vyhlídli již po příjezdu do Albánie. Vydali jsme se po pláži až k hřbitovu a začali stoupat po kamenité stráni. Zajímavé bylo pozorovat želvy, které žily na tomto svahu zaparkované v puklinách mezi kameny. Myslím, že jich dost skončilo kutálejícím se pádem ze svahu dolů. Čím výše jsme stoupali, tím krásnější výhled na moře se nám naskýtal a tím více úlovků se nám dařilo, jako krásný metrový blavor žlutý (Pseudopus apodus), který čerpal teplo na skalnatých kamenech. Vyškrábali jsme se až nahoru, kde na nás hned na přivítanou čekala další želvička. Cestou na vrcholu hory se střídala místa, kdy jsme nenalezli vůbec nic, s místy kde bylo mnoho želv. Z hadů se nám podařilo najít užovku stromovou (Zamenis longissimus). Na jedné pastvě jsme při odpočinku pod dubem vyhmátnuli krátkonožku evropskou (Ablepharus kitaibelii), kterou bylo nutné vyhrabat z hlíny. Jak se střídal biotop z kamenitých vyžraných pastvin na lesnatou zarostlejší část, bylo možné sledovat ještěrky (Lacerta trilineata) a to jak juvenilní jedince, tak krásné dospělce. Chytit je však nebylo možné, zřejmě načerpaly více slunce, než my anebo nesnědly tak velkou snídani jako my. Stále jsme se snažili najít cestu, která by dle informací měla uprostřed hory vést dolu k moři. Bohužel jsme viděli pouze sráz, který bychom nesešli. A tak jsme smutně koukali na náš hotel a šli cestou, která se měnila na celkem trnitou, dále. Přišli jsme k pastevci, který zde pásl kozy. Kloudná řeč s ním nebyla, ale stále se nám snažil vysvětlit, že bychom měli mít flintu. Tak jsme mu ukázali fotky hadů a ještěrek ve fotoaparátu. V tu chvíli ho polil pot a zřejmě nás začal považovat za šamany. Ukázal nám směr, kterým máme jít a směr kam nesmíme. V první chvíli jsem ze setkání moc dobrý pocit neměl ale posléze jsem se opravdu utvrdil, že Albánci jsou slušní a přátelský lidé. Škoda, že tak přátelská nebyla i cesta, kterou jsme pokračovali. Změnila se v kameny naskládané na výšku, po jejichž špičkách jme museli baletit, zcela paradoxní bylo že nám několikrát pod nohou mezi kameny zajel blavor, nebyla šance jakéhokoliv chytit. Déšť udělal z kamenů kluzkou past, a tak jsme museli vykračovat opravdu opatrně. Naštěstí jsme došli až na konec, kde se kameny změnili na rozmáčený jíl. Sestupovali jsme touto cestou do civilizace a boty měli minimálně jednou tak velké z nábalu jílu. Výhodou bylo, že v Albánii nic nefunguje dokonale, a tak u jednoho domu z prasklé přívodní hadice tryskala voda. Umyli jsme si boty a pokračovali po silnici zpět k hotelu. Cesta nám zabrala celý den, na večer jsme přišli, k již zmiňované vodní nádrži za hotelem. Zde jsme našli víc jak 100 kusů užovek podplamatých. Z jedné dutinkové tvárnice jsme jich vyklepali 7. Předvedly nám thanatózu i dávení malé rybky, stejně tak nás potřísnili nevábným pižmem. Evidentně byl čas se vrátit do hotelu a umýt se převléci a dát si večeři. Den to byl velmi pestrý a záživný.

Přišel den přesunu do Černé Hory. Po cestě jsme navštívili Skadarské jezero a jeho okolí. Našli jsme zde blavory, trilineáty i želvy zelenavé. Bohužel vytoužené zmije jsme neviděly. Šikovnější členové naší výpravy je hlásili, bohužel my viděli možná jednu mizet pod kameny, opravdu jen možná to byla amodytka. Mé uspokojení z nálezu se projevilo až na zřícenině, kde jsem v hradní bráně nalezl gekony turecké (Hemidactylus turcicus). Bylo to poprvé v životě, co jsem viděl gekona ve volné přírodě. Jelikož jsem byl z výpravy již dosti unavený zvedlo mi to celkem náladu a přidalo sílu na zbytek dne. Ve Virpazaru jsme se ubytovali a měli před sebou poslední dny, které jsme mohli trávit zcela volně. Popravdě lokality v okolí byly mnohem hezčí než v Albánii, bohužel v Albánii nebylo mnoho času na volné toulky a tak jsme prozkoumali jen zmíněné pohoří.

Ráno jsme se vydali směrem do přírody, ta byla všudy přítomná a střídaly se louky, lesy, opuštěné zahrady. Opravdu krásné přírodní scenérie, které nám samozřejmě ukázaly i svou herpetologickou krásu. Nalezli jsme ještěrky Podarcis melisellensis, Podarcis tauricus želvy zelenavé, a to včetně mláďat, mé oblíbené blavory a slepýše, štíhlovky balkánské i užovku hladkou. Den to byl velmi příjemně strávený a plazů bylo v okolí opravdu hodně, zejména želv. Jediné, co vždy bylo nepříjemné byla návštěva opuštěných??? zahrad, pod nepořádkem se vždy našel nějaký ocásek, ale nikdy jsme nevěděli, kdo na nás vytáhne flintu. Ale to k naši výpravám prostě patří.

Druhý den jsme se vydali na poslední výpravu. Je pravda, že jsme se již těšili domů na odpočinek, jelikož tato expedice byla velmi náročná na nachozené kilometry, přesto jsme věděli, že si to musíme ještě náležitě užít. Vyrazili jsme na druhou stranu od penzionu a podél cesty nacházeli opět blavory, štíhlovky i želvy zelenavé. Jednu želvu jsme nalezli u shořelého domu, želva nesla známky ohoření a chyběla jí jedna noha. Je opravdu zajímavé vidět co tito tvorové v přírodě dokáží přežít. Naopak nezkušený rádoby chovatel dokáže tyto želvy doma utýrat na salátu. V jezírku jsme konečně viděli i vodní želvy bahení (Emys orbicularis), užovky obojkové (Natrix natrix) i podplamaté. Mé oblíbené ještěrkovce dalmátské (Algyroides nigropunctatus), jsme pozorovali na kamenité cestě, byli mnohem plašší nežli v Chorvatsku, kde nebyl problém je chytit do ruky, zde člověk musel čekat, než se začnou vyhřívat a pak mohl začít fotografovat s pomalým přibližováním až do vzdálenosti, kdy ještěrkovec utekl. Tímto jsme zakončili poslední výpravu, poslední den v Černé Hoře a nastal čas vyrazit na cestu do ČR.

Zpáteční cesta utekla velmi rychle, únava mě donutila téměř celou cestu prospat a tak jsme brzy byli za hranicemi ČR, zde nás nezklamaly kolony na dálnicích i okreskách. Večer jsme se dopravili až do Prahy a odsud už jsme vyrazili každý do svých domovů. Pro mě zatím nejdelší výprava do nejvzdálenějších zemí byla velmi krásná a do dnes na ní moc rád vzpomínám. Nezbývá nic jiného než naplánovat další dobrodružství.

Jarda Forejt